Pověst

Dávno tomu již, co sídlila na Novém hradě mladá Ofka, dívka spanilá a jemného srdce. Osiřela záhy – sotva jí bylo šestnáct let, když rodiče odešli na věčnost. Ujal se jí věrný přítel jejího zesnulého otce, který byl v tom čase pánem na Novém hradu a jelikož svých dalších rodinných členů na hradě neměl, svěřil jí správu hradu v dobách své nepřítomnosti. Ofka tento úkol přijala s vděčností a vykonávala jej svědomitě, neboť neměla nikoho jiného na světě než tohoto svého ochránce.

Časem se mnoho urozených jinochů ucházelo o její ruku, vždyť byla nejen krásná, ale i chytrá a zámožná. Ofka však všechny nápadníky zdvořile odmítala – ne ze zpupnosti či pýchy, nýbrž proto, že její srdce zůstávalo lásce stále uzavřené. Nejednou si při procházkách hradem zoufala, že lásku možná ani nikdy nepozná.

Leč osud zamíchal kartami jinak…

Jednoho jara přijel na hrad mladý Petr, aby vstoupil do služby strážného. Byl to jinoch nejen urostlý a statný, ale především slušný a ušlechtilých mravů. Sotva ho Ofka spatřila, pocítila, jak se v ní cosi zlomilo – jako když jarní slunce prorazí svými paprsky ledové sevření řeky a uvolní proud. Poprvé v životě poznala, co je láska. Od té chvíle byla jako vyměněná. Vyhledávala Petrovu společnost, chválila jeho službu, obdarovávala ho drobnými pozornostmi. Petr si jejího zájmu povšiml, avšak choval se k ní stále s týmž uctivým odstupem. Ofka si to vykládala jako ostýchavost – vždyť on byl pouhým strážným a ona v daném čase paní hradu.

Pravda však byla jiná. Celé Petrovo srdce již dávno náleželo jiné dívce, Ofčině komorné. Právě kvůli ní vstoupil do služby na hradě, aby mohl být své milé nablízku. Jejich láska vzkvétala ve skrytu, v kradmých pohledech a tajných setkáních ve stínu hradních zdí.

Jednoho večera se Ofka odhodlala. Při rozmluvě s Petrem mu nabídla, aby vyslovil jakékoliv přání – doufajíc, že konečně překoná svou zdánlivou nesmělost a vyzná jí své city.

„Má paní," promluvil Petr vážně, „mám velké přání, které nosím v srdci již dlouhý čas. Prosím vás pokorně o svolení ke sňatku s vaší komornou, kterou vroucně miluji."

Ta slova zasáhla Ofku jako blesk z čistého nebe. V jediném okamžiku se její svět zhroutil, láska, kterou poprvé v životě pocítila, se obrátila v palčivou bolest – a bolest v zaslepenou žárlivost.

„Odejděte," řekla ledově. „A nikdy více o toto svolení nežádejte."

Od té noci Ofka nenacházela klidu. Ve dne i v noci ji pronásledovala spalující myšlenka na Petra a její komornou. Viděla je spolu v každém stínu, slyšela jejich smích v každém šelestu. Žárlivost jí zakalila rozum a vnukla strašlivý plán. Tajně podstrčila do Petrových věcí své šperky a nařídila je hledat. Obviněn z krádeže byl pak překvapený Petr uvržen do temné místnosti v hradní věži. Ofka slepě doufala, že Petr pochopí, že jeho láska je pro něj otázkou života a smrti, zřekne se dívky svého srdce a přijme nabídku hradní paní.

Po tři dni ho navštěvovala v temnici. „Zřekni se jí," prosila, „a budeš volný. Ba více – budeš pánem tohoto hradu po mém boku." Leč Petr pokaždé odmítl. „Mé srdce náleží jí," opakoval klidně. „A to se nikdy nezmění." Třetího dne, zlomena jeho neústupností a zaslepena zoufalstvím, Ofka namíchala komorné jed do večerního nápoje a když ráno Petrovi oznámila, co učinila, zlomený mládenec ji proklel slovy tak hroznými, až se i Ofka, žárlivostí zaslepená, nad touto kletbou otřásla.

„Zůstaneš na tomto hradě navěky," pravil temně, …a nikdy nenalezneš pokoje, dokud k tobě někdo nepocítí lásku, jakou jsi nikdy nepoznala – čistou, upřímnou, ze zamilovaného srdce."

Ofka poručila zamknout dveře žaláře a zakázala komukoliv s vězněm promluvit. Sama se zavřela ve svých komnatách, zmítána výčitkami a hrůzou z toho, čeho se dopustila. Uběhlo několik dní, než se odvážila sestoupit k žaláři. K svému zděšení zjistila, že klíče od cely ztratila. Hledali je všude, avšak marně a až po dlouhém úsilí se podařilo hradnímu kováři zámek přemoci.

K hrůze všech však za dveřmi našli již Petra mrtvého.

Pohled na jeho ztrýzněnou tvář dokonal Ofčino zoufalství. Ve dne v noci bloudila hradem, volala Petrovo jméno a s pláčem prosila o odpuštění. Její život skončil tragicky, jednoho mrazivého jitra byla nalezena mrtvá na hradním nádvoří po pádu z hradeb a v dlani křečovitě svírala ztracený klíč.

Od těch dob, jak praví lidé, tiše a beze slova bloudí Ofčin duch hradem, objevuje se v měsíčních nocích, prochází se po pěšinách, sedává na věžích s očima zahleděnýma do dálky či jen tiše postává v místech hradního paláce nebo na nádvoří třetí hradní brány. Často pozoruje příchozí a někdy, ve vzácných chvílích, když její srdce či osud dovolí, ukáže se člověku a se smutnou tváří hledí do jeho očí.

Čeká na vysvobození…

Říká se, že kdokoliv, kdo má dar ji spatřit a je předivem času propojen s tímto místem, může jí pomoci nalézt klid.

Avšak jednoduchost zde nečekejte, provázanost s místem a překryv úrovní časů je jen jednou z cest k prolomení kletby. Tou druhou a významnější je člověk sám, jeho duše a vnitřní cesta, která ho vede k Bílé paní. Musí s ní strávit více času než jednu náhodnou noc, kdy mu ji odsud dovolí poprvé spatřit. Jeho srdce musí cítit její bolest, časem znovu probudit plamínek radosti v jejích očích a pocítit k ní lásku, kterou nikdy nepoznala – čistou, upřímnou a ze srdce. Teprve tehdy se její duše konečně uvolní a Bílá paní zmizí z Nového hradu i z tohoto místa, které jí přineslo neopětovanou lásku, bolest, neštěstí a trápení.

Je to však dlouhá cesta, ne na jednu noc, ne na měsíce, ale na roky, možná na celý život a možná ani ten nestačí. Čas totiž v tomto případě není rozhodujícím faktorem.

Poznámka autora:
Bílá paní není bílá, ani nenosí bílé oblečení, ale jelikož se téměř ke každému historickému objektu, hradu či zřícenině vždy váže nějaká ta pověst o bezhlavém rytíři či bílé paní, držím obecné dekorum a uvádím pověst také jako pověst O Bílé paní.

A ptáte-li se, zda právě vy jste tou osobou, která má dar tajemnou dívku spatřit – odpověď nehledejte. Buď se vám ona sama ukáže a pak je cesta k ní možná, nebo ji nikdy nespatříte a pak berte tuto pověst jako jeden z tisíců dalších příběhů jedné romantické zříceniny.