Severomoravské hrady jsou z velké části neznámé, nejen v odborné literatuře, ale i ve svém kraji a území. Patří k nim i Nový hrad (3), ležící mezi obcemi v údolí řeky Moravy, a to Dolním Bohdíkovem a Raškovem Dvorem na straně západní a obcemi na náhorní plošině východní strany – Kopřivnou a Lužnou. Hrad se zvedá na skalnatém ostrohu (4), vyvýšeném o 180 metrů nad údolí řeky Moravy, ležícím asi padesát metrů pod úrovní ještě vyšší náhorní plošiny. Tam se kdysi rozkládalo hospodářské zázemí hradu, tvořící jeho ekonomickou základnu.

Ještě na počátku tohoto století (5) byl hradní kopec částečně holý, takže se zříceniny uplatňovaly v pohledech z údolí. Od té doby však hradiště zarostlo lesem a atrakční význam hradu pro turistiku a jeho návštěvnost značně poklesly. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že popisy hradu a znalosti o něm byly skromné a nemhohdy i mylné, pak můžeme říci, že Nový hrad je hradem téměř neznámým. Přitom však není zříceninou s nepatrnými zbytky, nebyl rovněž hradem malým, naopak patřil k nejvýznamnějším útvarům svého druhu u nás.

Poměrně pohodlné vozové cesty vedou ke hradu ze dvou stran – delší z údolí od Raškova Dvora a kratší, stále klesající, od Lužné. Obě cesty se spojují v těsné blízkosti hradu a pokračují mírným vzestupem k západu. Po levé straně spadá mírný svah ke skalnatému řečišti horského potoka, po pravé straně se cesta opírá o nevysoký horský hřbet, snižující se pozvolna ke hradu. Je to skalnatý lalok, vybíhající z mateřského kopce na východní straně. Táhne se úzkým (6) klesajícím pásem k severozápadu do horského sedla, pak se náhle zvyšuje a v prudkém terénním vzestupu se rozšiřuje ve vlastní hradiště, protkané skalisky a skalními útesy. Terénní situace hradu je tedy obdobná podmínkám mnoha jiných hradů ležících na ostrozích, jež přecházely vzestupem či sestupem v náhorní rovinu, sedlo nebo údolí a kde sloužil horský hřbet jako přirozená přístupová cesta. Od Nového hradu se však horský hřbet zvedá k východu stále výš přes roztroušená skaliska a přechází ve svah vlastní hory, tyčící se nad náhorní plošinu. Terénní charakter hřbetu vylučoval možnost jakéhokoliv využití, jak pro ochranu – pro usměrnění přístupové cesty, tak pro dobývání – pro získání první odrazové pozice nebo pro výstavbu ležení nepřítele. Neznamená to však, že horský hřbet mohl být ponechán bez dozoru (7). Terénní hřbet se ve svém poklesu k hradu místy zužuje a pronáší v příčných úvalech, vzniklých erozní činností vody mezi skupinami skalisek. Před hradem však náhle hřbet končí, je prorván dvacetimetrovým, dnes již mělkým příkopem, zřejmě dílem lidské ruky. Za příkopem, přecházejícím na severní straně plynule do mírného svahu, následuje malá rozhledná plošina, pak úzký spoj vedle druhého příkopu a nová, poměrně rozlehlá plošina. Táhne se k západu ke skaliskům obrovitého, ve skále tesaného příkopu, který odděluje horský hřbet, zde se zplošťující a rozšiřující, od vlastního hradu. Plošina obchvacuje bočními valy, na ni navazujícími, skalní příkop a vytváří za ním velký rovinný prostor prvního předhradí. Do něho míří souběžně vozové cesty ze dvou stran – od severovýchodu od Hanušovic a od jihovýchodu od Raškova a Lužné.

Historické cesty nemohly vést po vrcholu horského hřbetu, proto se přimkly k úbočí kopce a stoupaly nad údolím až ke hradu, na rozdíl od raných přístupových cest, vinoucích se ke hradům 13. století po skalách a okrajích strží. Mohutný, ve skále vylámaný příkop, sevřel kdysi obě cesty mezi svou prohlubeň a okrajové valy a přeťal jejich průběh dvěma branami v palisádě.
Byl-li první a druhý příkop pouhou ochranou hradu před nečekaným přístupem přístupem z horského hřbetu, pak první skalní příkop byl již důraznou ochranou proti nepříteli v horní úrovni hřbetu i ve střední úrovni přístupových cest. Jeho snížená poloha vůči obranné plošině a oboustranné obtočení cestami a valy, však zmenšovaly poněkud význam nesmírné lidské práce, kterou si vyžádaly, měl suverénní pozici nejen vůči cestám již spojeným, ale též vůči prvnímu předhradí, od něhož byl oddělen vysokým valem, opírajícím se o skaliska příkopu (8). Val se táhne osmdesát metrů k severu a obtáčí konec příkopu. V rozšířené severní části valu se malá prohlubeň se zbytky zdiva, které pochází z otevřené hranaté strážní věže (9), postavené do těchto míst asi v druhé polovině 14. století k docílení rozhledu a upevnění obrany. Za věží navazuje val úzkým spojem na druhé předhradí (10), přimykající se již k vlastnímu kamennému hradnímu opevnění. Skaliska v příkopu byla při jeho budování vylámána, vyjma souvislé skupiny balvanů, tvořících přirozený skalní most mezi valem a druhým předhradím.

Zvláště mohutná je skalní stěna při jihozápadním konci příkopu, nad níž se zvedá šedá kvádrová hmota jedné hradní věže. Skaliska sahají až k cestě, která vstupuje pod věží do rozlomeného zbytku první kamenné brány, kdysi pouhého zesíleného pilířového ostění (11). Po levé straně se opírá cesta o zřícenou hradbu, která se postupně snižuje a mizí ve valu sutin, místy téměř neznatelném. Po pravé straně, vysoko na stráni, se táhne od věže jiná rovnoběžná hradba, vlní se v prolamovaném obrysu, zvyšuje se v zachovalý ochoz s několika stínkami cimbuří, pak klesá a náhle mizí. Kdyby nebylo stromů a bohatého porostu, který zakrývá hradby a provází jejich linii, byl by tento úkaz obzvlášť výrazný.

Cesta stále stoupá, pozvolna avšak plynule. Pak přechází v rovinku, zatáčí se, míjí základy druhé brány (12) a opět stoupá ostře vzhůru, ke třetí hradní bráně. Je to velký, rozeklaný otvor (13), roztříštěný do boků, avšak zatížený shora plynulým klenebním pásem, sestaveným z lomových klenáků. Hradba brány, zachovaná téměř po vrchol zdi, se opírá po pravé straně o nejmohutnější hranatou věž, na jejímž vrcholu se posud rýsuje cimbuří  (14). Strmá cesta vstupuje za bránou na plošinu, obtočenou zříceninami vysoké hradby. Jen nízký základ naznačuje průběh vnitřní zdi budovy, která byla k hradbě přistavěna, aby sloužila pobytu posádky dolního hradu a brány (15). Pak se cesta zatáčí mezi věží a její hradbou z pravé strany a zříceninou hradby ze strany levé. Obě zdi však náhle mizí v základech a cesta se vytrácí do neschůdného, ostře klesajícího svahu. Kdysi pokračovala cesta, uzavřená mezi hradbami, ke čtvrté bráně.  Obě hradby se však po prudkém svahu úplně zřítily a zanechaly po sobě jen malé stopy, sledované pouze s největším úsilím.

Starší autoři se proto mylně domnívaly, že hradby stoupaly přímo vzhůru i s cestou, sledujíce – podle nich – linii úzkého chodníčku. Ten vyúsťuje na malou plošinku, kde se rozvětvuje. Doprava vede chodník do nitra velké věže (16) nad třetí branou, kdežto vlevo následuje strmý vzestup na sesutý úsek zdi horního hradu.

Zůstala z ní pouze strmá vyvýšenina, probraná ve středu kruhovou šachtou (23), kus zdi a malý úsek vnějšího líce věže, skrytý mezi stromy. Zato okolí věže, na sever a západ od ní, je poseto a přímo rozdrceno jejími zbytky – ohromnými  balvany zdiva.  Věž  byla roztříštěna  násilným  výbuchem a její hmota vymrštěná ze svého místa.  Obrovitost balvanů zdiva, dosahujících více jak stometrové kubatury a váhy až tří set tun (24), prozrazuje sílu a nákladnost výbuchu, tím i mocenský význam násilného zničení hradu v souvislosti s jeho obrovským politicko-strategickým významem. Dokonalost vazby věžního líce i jeho vnitřní struktury (25), odhaluje spolu s tloušťkou stěn záměrnost kvalitního vybudování staticky nadměrné až přeurčené konstrukce. I z těchto znaků můžeme odvodit značnou výšku věže (26), která musela vyvážit rozhledové nedostatky hradu, skrytého mezi stejně vysokými kopci a odstoupeného mezi nimi od údolní cesty. Zničením hlásky korvínovskými vojsky v sedmdesátých letech 15. století byl omezen strategický význam hradu, zbořením paláce a budov nad třetí bránou a v dolním hradě (27) byla zmařena možnost ubytování posádky. I podkopáním a stržením některých úseků hradeb na strmých svazích, byla znemožněna jakákoliv obrana hradu a ztíženo na maximum jeho znovu vybudování, k němuž již také nedošlo. Jedině na podkladě této úvahy můžeme pochopit vzájemnou kontrastnost hradních jevů – existenci několika neporušených hranatých věží a úplnou destrukci hradní hlásky, zachování hradeb a rozrušení zdí obytných budov vedle nich až do základů, drastičnost skoku z téměř neporušené hradby s cimbuřím do jejího sousedství, kde není po hradbě nejmenší stopy. Je jisté, že nebýt násilné, záměrné destrukce hradu, byl by se prvotřídně vybudovaný Nový hrad, vzdálený od lidských obydlí i frekventovaných turistických cest, uchoval v poměrně dobrém stavu až do dnešní doby (28).

Ale i tak jsou zbytky věží, viditelné z místa hlásky, posud impozantní. Těsně pod hláskou, ve směru k východu, stojí hranatá věž (29), navazující na hradbu s cimbuřím (30) a ve hloubce pod ní, nad prví branou stojí další věž (31). Severně od hlásky stojí dvě věže, spojené širokou a úzkou hradbou (32). Věž v pravo je umístěna v nároží hradeb na velkém skalisku (33), věž vlevo, jediná se stopami vnitřního rozdělení rámovým stropem (34), je bývalou čtvrtou bránou. Ostění brány bylo již dávno vytrháno, zachoval se však posud záklenek brány, vyzděný mohutnými lomovými kvádry (35). Průjezd je zasypán zvýšeným terénem téměř po úroveň původního zastropení. Také otvor brány je dnes nepodchodlný (36), takže původní úroveň vjezdu do brány musela kdysi ležet podstatně níže. Za branou se cesta zatočila až k věži u třetí brány, obrátila se k východu a prošla palácovým nádvořím (37). Jen tak se dostala cesta pozvolným vzestupem mezihradebními serpentinami na nádvoří u okrouhlé hlásky.

Věže hradu s rozkreslenými vazbami hradeb a směrovou orientací

To byl však pouze jeden ze dvou směrů hradní cesty – směr do horního hradu. Podíváme-li se však z hradby u čtvrté brány do hloubky stráně, vidíme pod sebou zbytek další věže (38), na níž navazovala severní hradba dolního hradu. Přístup do něho byl nedaleko třetí brány.  Odbočka cesty pokračovala přímo k západu, prošla u hranaté bašty brankou (39) a sestoupila do velkého, dnes travnatého prostoru pod skalisky horního hradu. Na jihozápad odtud se prostor zužoval v neobyčejně protáhlý trojúhelník, uzavřený z obou stran hradbami s malými čtvercovými baštami (40). Cesta běžela podél severní hradby až do nejzápadnějšího výběžku horské plošiny, kde doposud stojí vysoká, dobře zachovalá hranatá strážní věž (41). Jedině odtud, z malé nezarostlé plošiny (42) je volný výhled do údolí, jedině postavením této věže na výběžku skalnatého útesu, klesajícího až do hloubky údolí, získal hrad dokonalý rozhled i do jeho prostoru. Rozhled ve středu hradu zajišťovala mohutná a vysoká hláska. Rozhled na severovýchodní stranu umožňovala věž před druhým příkopem, která byla zbořena pravděpodobně při posledním obléhání hradu.

Dolní hrad byl pás dvě stě padesát metrů dlouhý a průměrně dvacet metrů široký. Byl neobyčejně zranitelný bočním útokem, zvláště ze severního, mírně spadajícího svahu (43). Jeho vnitřní prostor je rozdělen na šest dlouhých ploch, terasovitě uspořádaných, s postupným vzestupem od západu ke středu území (44). Řešení svědčí o tom, že nadměrně dlouhé území bylo rozděleno sypanými valy s palisádami na menší obranné úseky. Ty měli zajistit vnitřní ochranu proti nepříteli, který by pronikl bočními hradbami. Linie obranných plošin, vzájemně vyvýšených o několik metrů, byly navázány na hrany malých čtvercových bašt (45) a byly pravděpodobně vybudovány až při obléhání hradu. Tento předpoklad však nelze jednoznačně potvrdit, a to pro značnou destrukci opevnění na této straně.